28.12.2017
V průběhu těhotenství budoucí matka absolvuje nespočetněkrát rande se svým gynekologem, budoucím porodníkem nebo specialistou u ultrazvuků, který vám možná i řekne, zda ten malý výběžek na monitoru je pindík stydlivého chlapečka, nebo jen šikovně nastrčený palec recesistické holčičky, popřípadě kus rohlíku prsknutý přímo na monitor.
Se zvyšujícím se počtem týdnů těhotenství mi v přímé úměře klesal intelekt a mizela schopnost koordinovat dostatečně ladně své pohyby. Takto jsem dofuněla na první prohlídku do předporodní poradny, kde započala velmi inteligentní debata s panem profesorem . “Tak co je nového, paní magistro?” Na toto mohla z mé strany přijít jen jediná odpověď: “Jsem těhotná, pane profesore.” – “Ano, to jsem si všiml.” – “V tom případě, pane profesore, už nemám nic, čím bych vás omráčila.” – “No, tak si radši odložte.” Já už pan profesora opravdu ničím omráčit nemohla, nicméně on mě ano.. a to třemi ušatými mediky s červenými tvářemi, kteří byli v poradně na náslechu. I zželelo se budoucí matce těch nervózních stvoření, zahořel v ní bývalý pedagogický cit a souhlasila, že poslouží jako pomůcka pro budoucí nadějné pokolení mediků.
Další rozhovor na úrovni jsem vedla s lékařem těsně před mým propuštěním z porodnice domů. Lékař, který se mě zeptal, zda se cítím dobře, byl okamžitě přerušen přítomnou sestrou se slovy, že mi jasně řekla, že u vizity mám ležet a připravit se na prohlídku. Dělala jsem, že sestru neslyším a ptala se lékaře: “Pane doktore, chcete explicitně ještě něco vidět?” – “Paní Pavlasová, je něco, co byste mi chtěla explicitně ukázat?” – “Pane doktore, nic, co byste neznal a do této doby neviděl.” – “V tom případě se bez toho obejdu.” Pocítila jsem malé vítězství nad vyšší mocí.