01.01.2018
Porod… světlo na konci tunelu, ke kterému jsou upnuty budoucí matky a jejich okolí více než devět měsíců. Můžete se těšit. Můžete mít strach. Můžete si napsat porodní plán. Můžete chodit na předporodní kurz. Můžete projet celý internet od jeho prapočátečních základů. Můžete všechno. Ale to všechno vás nepřipraví na období, které nastává ihned po porodu.
Mé poporodní nadšení a optimismus skončil ve chvíli, kdy mě po zdárném finiši přivezli na šestinedělí. Sestřička mi vysvětlila denní plán pobytu, přesné časy vizit, jídel, ukázky koupání… v podstatě takový třídenní letní tábor. Započala jsem tedy lovení bobříka odvahy. Sbírala jsem odvahu se zeptat, zda mi všechno může zopakovat ještě jednou, že jsem si vlastně skoro nic nezapamatovala. Bobříka jsem neulovila. Jedna nula pro hormony.
Trénink kojení. Sestřičky koučují i v noci, ale můj tréninkový partner zcela nečestně a nesportovně odmítá otevřít pusu. Samozřejmě jsem hned začala googlit na netu stránky ve smyslu www.jakdonutitditepit.cz. Potomek mou snahu bojkotuje a já si jdu pro flašku dokrmu s výčitkami svědomí, že něco dělám špatně. Dva nula pro hormony.
Oblékání záludných oblečků mi trvalo zoufale dlouho. Vyměnit plínku? I pletení maxišály zabralo míň času, než tento nadlidský úkon. Nastupuje pocit, že jsem nejneschopnější matka na světě. Tři nula pro hormony.
Po třech dnech byl chovanec ústavu vypuštěn do domácího léčení. Oblékání své ratolesti jsem zrychlila asi o tři vteřiny, takže jsem sama sebe uznala schopnou výchovy dítěte. Já jela ze špitálu v kozačkách naboso. Nemohla jsem najít dobře schované ponožky. Čtyři nula pro hormony.